Okoun říční

Perca fluviatilis (Linnaeus, 1758)

Okoun říční je menší dravá ostnoploutvá ryba obývající sladké vody severního mírného pásu od Evropy přes Asii až do Severní Ameriky, kde žije poddruh Perca fluviatilis flavescens lišící se od našeho evropského okouna nažloutlými ploutvemi. Byl vysazen i mimo tento areál a mimo jiné se úspěšně aklimatizoval v jižní Austrálii.

Jedná se o hojný a přizpůsobivý druh dobře prospívající ve všech typech vod od malých toků na dolní hranici pstruhového pásma až po široké nížinné řeky, rybníky či údolní nádrže. Optimálně mu vyhovují velké údolní nádrže s čistou vodou a členitými břehy. Zde tvoří okoun nepřehlédnutelnou část obsádky a dorůstá také trofejních velikostí. V našich vodách je okoun široce rozšířeným a hojně loveným druhem.

Vzhled okouna je typický a nezaměnitelný - snad jen s výjimkou raných vývojových stádií. Jako typický zástupce ostnoploutvých ryb má okoun dvě hřbetní ploutve, přičemž první má tvrdé špičaté paprsky sloužící k obraně, zatímco měkké paprsky zadní ploutve se větví. Ostré trny se vytvořily také z prvního paprsku břišních ploutví a na nejzazším výběžku skřelové kosti. Podobně jako u ostatních ostnoploutvých ryb je tělo okouna pokryto tzv. ktenoidními šupinami. Jsou tvrdší, hrubě skulptované a velice drsné. Jejich zadní okraj je zvlněný a tvoří několik výrazných výběžků.

Okouní tělo je poměrně vysoké a výška narůstá se zvyšujícím se věkem a závisí i na kondici ryby. Starým okounům hřbet za hlavou prudce stoupá a tvoří výrazně patrný hrb. Hlava okouna je opatřena prostornými ústy, jejichž čelisti jsou tvořeny subtilními kůstkami, mezi nimiž je napjata tenká blána. To dovoluje široce rozevřít tlamu a polknout i rozměrné sousto. Okouní tlama je opatřena drobnými zoubky, které vytvářejí spíše jen drsné plochy a na první pohled nejsou příliš patrné. Slouží k přidržování kořisti, protože svaly ovládající stisk čelistí jsou poměrně slabé. Okouni se při lovu snaží kořist spíš nasát než sevřít a jejich typické srkání při lovu rybek u hladiny zná asi každý zkušenější rybář. Nedostatek síly v čelistech okouni navíc vyrovnávají silným polykacím reflexem a zhltnutá sousta neprodleně posunují do jícnu. Dá se to pozorovat na ulovených okounech, kteří někdy ještě v ruce rybáře polykají vláčecí nástrahu, jejíž háček se jim v tlamě uvolnil. Při lovu na měkké vláčecí nástrahy se tento fakt úspěšně využívá a zkušení vláčkaři nechávají své gumy okounům někdy i několik sekund "dobrat".

Oči okouna dělají svému majiteli čest. Jsou veliké a okoun je skutečně využívá jako hlavní zdroj informací o svém okolí a vizuální signály mají rozhodující úlohu i při lovu kořisti. Ačkoli okouni loví často i za šera nebo v temných hlubinách, patří spíš mezi dravce s denní aktivitou.

Zbarvení okouna kolísá od nevýrazné šedozelené barvy až po temně zelenou s tím, že od téměř bílého břicha směrem ke hřbetu postupně tmavne a přechází až do černé barvy.

Obrys okouního těla narušuje 5 až 10 svislých tmavých pruhů, které zvláště v zarostlých vodách vytvářejí účinnou kamufláž. Pruhy jsou výraznější u ryb z mělkých čistých vod, ryby žijící v hloubkách na volné vodě mají pruhy nevýrazné.

Mladé ryby jsou obvykle zbarveny méně výrazně než starší exempláře.

Jedinci s velkým počtem pruhů nejsou příliš běžní, takže snímek ryby s 9 - 10 pruhy na bocích může být pro někoho zajímavý.

Výše popsané zbarvení ale není jediné možné. Místy se setkáme i se zvláštní nazlátlou formou téměř bez pruhů.

V kontrastu s nenápadným zbarvením okouního trupu je barva ploutví na spodku těla (břišní, řitní a ocasní), které jsou oranžové nebo červené.

Okoun je u nás hojnou rybou, jejíž lov už dávno není doménou začátečníků se splávečkem a krabičkou žížal. Ztratil i někdejší nálepku plevelné ryby a zájem o jeho lov stále roste. Dnes je oblíbenou rybou vyznavačů lehké přívlače a zajímají se o něj i muškaři. To vše se ale bohužel děje v době, kdy stavy okouna pozvolna klesají, částečně i z důvodu nadměrného lovu.