Hrouzek obecný

Gobio gobio (Linnaeus, 1758)

Hrouzek obecný je velmi hojnou menší kaprovitou rybou žijící u dna v proudnějších úsecích našich řek od lipanového pásma až do nížin. Může se vyskytovat i v čistých stojatých vodách, zvláště je-li uspokojen jeho požadavek na čisté písčité dno (rusky se mu říká pěskar).

V Evropě žije větší počet druhů hrouzků a donedávna byly z našeho území uváděny tři - hrouzek obecný, běloploutvý a Kesslerův. Na Slovensku žije další druh - hrouzek dlouhovousý, který by teoreticky mohl proniknout na naše území říčkou Vlárou, v jejímž slovenském úseku se vyskytuje.

Nedávné výzkumy však celou situaci kolem hrouzků zkomplikovaly. Genetické analýzy odhalily rozdíly, které až doposud unikaly badatelům spoléhajícím se na počítání ploutevních paprsků nebo šupin a měření proporcí těla. Ukázalo se, že původní rod Gobio, kam byli řazeni všichni naši hrouzci, bude třeba rozdělit. Hrouzci běloploutvý a Kesslerův byli zařazeni do nově vytvořeného rodu Romanogobio.

U samotného hrouzka obecného bylo zjištěno, že se nejedná o jeden jediný druh, ale jen na našem území lze odlišit pravděpodobně čtyři samostatné druhy (Gobio gobio, Gobio obtusirostris, Gobio carpathicus a Gobio sp.) Zkratka sp. znamená latinsky species - druh a sděluje, že čtvrtý nově vytvořený druh rodu Gobio zatím není řádně vymezen a pojmenován, nicméně jedná se o samostatný druh.

Navíc bylo zjištěno, že jmenované druhy se běžně kříží a už z minulosti se vědělo, že na místech společného výskytu se hrouzek obecný může křížit s hrouzkem běloploutvým i Kesslerovým. Tato situace je typická pro mladé nově vznikající druhy, u nichž ještě nedošlo ke vzniku dostatečných reprodukčních bariér.

Prozatím se v literatuře s výjimkou speciálních vědeckých prací všechny nové druhy stále uvádějí pod společným označením hrouzek obecný (Gobio gobio) a teprve budoucnost ukáže, jak jsou u nás rozšířeny, v čem všem se liší a zda je nutné, aby dostaly samostatné české názvy.

Protože se i hrouzek běloploutvý a Kesslerův rozpadly na samostatné druhy, máme aktuálně na našem území 8 geneticky jasně odlišitelných druhů hrouzků ve dvou rodech. Je otázka, jak se s tím ichtyologové nakonec vyrovnají, běžný rybář obvykle není schopen rozlišit ani druhy donedávna uznávané.

Pro zjednodušení a z nedostatku přesnějších informací bude v dalším textu s hrouzkem obecným zacházeno jako by to byl stále jednolitý samostatný druh.

Areál rozšíření hrouzka obecného je obrovský. Sahá od Španělska (kde původně nežil, ale byl tu vysazen) přes celou Evropu až do Asie, kde se hrouzek obecný vyskytuje až v povodí Amuru, v severní Číně a Koreji. V Evropě chybí jen v nejjižnějších a nejsevernějších oblastech.

Tělo hrouzka je protáhlé, válcovité, na spodní straně zploštělé. Hlava je poměrně velká, hranatá a je vybavena vysouvatelnými spodními ústy lemovanými párem dobře vyvinutých vousků. Ty jsou kratší než u ostatních našich hrouzků a nedosahují k zadnímu okraji oka. Zbarvení je velice pestré. Na nahnědlém nebo hnědozeleném hřbetě je dobře patrná struktura ošupení a boky jsou stříbrné s řádkou modrofialových skvrn. Horní část boků má lesklý namodralý nádech patrný hlavně mimo vodní prostředí. Břicho je světlé až bílé. Hrouzci z čistých mělkých řek jsou barevnější. Ploutve jsou dobře vyvinuté, zvláště hřbetní. Na ní a na ocasní ploutvi jsou hnědavé skvrny. Většinou jsou rozmístěny nepravidelně, ale někdy mohou tvořit řádky.

U hrouzka se můžeme setkat se dvěma zajímavými prvky chování. Prvním jsou výskoky nad hladinu, při kterých ryba silně vibruje tělem, takže vydává typický vrčivý zvuk. Dále může hrouzek vydávat zvláštní zvuk v případě, že je chycen a vytažen nad hladinu.

Vzhledem ke svým rozměrům není hrouzek hospodářsky významným druhem, i když má chutné maso a v minulosti byl společně s jinými drobnými rybkami upravován smažením jako takzvané grundle (německý název hrouzka je Gründling). Je také oblíbenou nástražní rybkou a druhem, na němž si odbyla své první rybářské krůčky řada začátečníků. V řekách je významnou složkou potravy dravých ryb.